Do třpytivé, sněhové peřinky krásně si ulehnout, 

zplna se nadechnout

a vše nepotřebné nechat odplynout.

Když si tak dovolím, spočinu vteřinku,

vstanu a zanechám stopu jen na chvilku.

Děkuji, přírodo, že mohu si odložit,

jsme spolu spojení a nelze se odloučit. 

Děkuji, přírodo, miluji velice,

cítím, že žiju a to mě baví velice.

Vydrž jen člověče, ještě pár kroků a zjistíš,

že jsi byl obdařen, každý jinak trochu.

Proč hledat srovnání, proč se podceňovat?

Vždyť každý máme v sobě to,

čím můžem sebe i ostatní obdarovat.

Tak jdu, hledám, rozpomínám

a krásný, klidný pocit v sobě mám.

Poslouchám kroky své,

tělo jak nastavené, mysl se vzdaluje

a duše se raduje.

Že už ji naslouchám, můžeme hovořit. 

Jsem z toho dojatá a nemohu uvěřit… 

Slyším, jak z nitra se ozývá, …

„Jsi jedinečná, duše milovaná.“

Skrze lásku, doteky,

přítomnost a slova, co vyslovit mám,

to je má léčení, to je informace,

kterou mám poslat vám.

Stojím a přemítám, 

část sebe teď dávám…

Bez strachu a s radostí 

dveře své duše otvírám.

Pro všechny, nejenom pro sebe,

vždyť každý tuší, že nás cos spojuje.